"Počkej, neděláš si srandu? Fakt sama? No to teda ne, to přijeď za náma, přece nebudeš doma sama... Slib mi, že nebudeš sama, dolehne to na tebe, budeš brečet a budeš z toho nešťastná"
Nikdy jsem moc nechápala tu hysterii kolem Silvestra. Miluju Vánoce a jsem schopná s nimi otravovat už od října, ale Silvestr... Ten mi připomíná oslavu narozenin - nesou vám dort, zpívá se "hodně štěstí zdraví" všichni kolem se na vás usmívají a od vás se chce, že jim úsměv oplatíte (křečovitost přehlíží), a všem vám je tak nějak trapně a chcete, aby to už skončilo.
Nebudu tady lhát a nebudu tvrdit, že jsem si ho nikdy neužila. Mám také ale vzpomínku na poslední prosinec v roce 2013, který považuji za ten nejhorší večer ve svém životě. Trávila jsem ho namísto s tehdejším přítelem (který se na mě - tenkrát už naposledy - vybodl) s kamarády na Vyšehradu, kteří se pak všichni ztratili, já jela metrem přes půlku Prahy, doma si pustila smutné písničky a doslova se proplakala ke spánku, na podlaze. Předtím jsem stála u okna a přemýšlela, jestli prostě neskočit...
Ještěže jsem to neudělala. Další roky poté jsem ho s následujícím přítelem trávila v zahraničí - byla to naše tradice. Krásná, téměř bezalkoholová, plná lásky (tedy, aspoň ty první roky).
Ale co letos?
Ano, byla jsem doma. A ano, divili se všichni. Nabídek na příjemnou (či nepříjemnou) společnost bylo spousta, ale já skutečně nechtěla. Protože jsem potřebovala jednoduše být doma sama. Uklidit si - jak v kuchyni, tak v hlavě.
Proto jsem místopřísežně přísahala své mamince, že půjdu k holkám (nešla jsem, ale ona by pro mne snad dojela, v zoufalé obavě z toho, abych si minutu po půlnoci neprostřelila hlavu - díky mami za důvěru v mé psychické zdraví), zašla si na procházku, koupila si Heinekena a dobrůtky a poslední hodiny toho hrozného roku 2017 trávila tím, že jsem:
- ležela v posteli v novém ovečkovém overalu
- popíjela Heinekeny v rychlosti exponenciálně se zrychlující (zvlášť poté, co jsem zblajzla celou parenicu a brambůrky)
- doháněla resty v sledování seriálu Suits
- vyndala puzzle, roztřídila podle barev, a pak ho vztekle opět složila zpět, protože jsem zjistila, že je k posrání složité a já na to už nemám náladu (a Heinekeny mi výrazně zhoršují schopnost koncentrace)
- psala si s jedním člověkem o nesmyslech a sbírala odvahu k tomu ho pozvat na procházku druhý den (poznámka redakce: sebrala. Pozvala. Byla odmítnuta. Way to start your new year)
- a v 23:59 spustila odpočet. Pár vteřin před koncem jsem si pustila Fix you od Coldplay a první sekundy roku 2018 mě tedy doprovázela fráze
"I promise you I will learn from all my mistakes"
- utřela jsem si jednu slzu. A rozmazanou řasenku.
A to je vše.
Přijala jsem pár hovorů, popřála všem krásný nový rok, a šla spát.
Žádné hysterické záchvaty, žádný nával smutku. Jen neskutečný klid.
Na Nový rok jsem se vydala na dlouhou procházku, kam jinam, než na Vyšehrad. Tam kde všechny ty deprese začaly. A tam jsem si sedla na lavičku a slíbila si, že letošek si vše srovnám v hlavě, a že ze sebe nenechám dělat idiota. Že se vykašlu na vše negativní a budu se soustředit na sebe. Rozhodla jsem se, že se poučím ze všech svých chyb.
Doma jsem ještě připálila čočku a celé odpoledne odpočívala.
A upřímně - potřebovala jsem to jako sůl.
Protože ačkoliv jsem byla sama, vůbec jsem si tak nepřišla.
Přišla jsem si tak divně vnitřně klidná, jako dlouho ne.
Protože vím, že letos už to zvládnu líp. A že na konci roku bude zase o něco líp.
Přeji všem krásný nový rok.
